15. 04. 2009 - Trek Annapurna Sanctuary 2

04. 06. 2018

22. 04. 2009 Vstavam ve 4.00, abych se sla podivat na hvezdy. Je to uzasne, jako v planetariu. Takto blizko hvezdam jsem jeste nebyla. Ta zima, brr. Zalizam jeste na chvili do spacaku, ale venku se pomalu rozedniva. Neni uplne nejjasneji, ale neni to nejhorsi. Vychazejici slunicko obarvuje spicky hor do oranzova, jako plapolajici ohen. Nadhera. Pripitek rannim cajem a video masivu Annapuren. Po snidani vyrazime na nasi cestu zpet. Ani se mi nechce. Posledni pohled na hory z ABC. Splnil se mi muj sen, je to proste bozi pocit. V noci mrzlo, na ceste musime davat pozor na namrzla mista, ale slunicko brzy rozehriva jak nas, tak i zemi a my frcime smerem do Sinuwy. Zacatek jde dobre, ale jak uz to zname, postupne ubyva sil. Mijime MBC, Deurali, Himalaya Hotel, v Dobanu zastavujeme na obed a znacne zniceni vyrazime dal. Jeste 3 hodiny do naseho vytyceneho cile. Neni to jednoduche, zacalo prset, podminky se ztizily, cesta se zda byt nekonecna. Stoupame strme do kopce po kamennych schodech, klopytame pres kameny a koreny lesem a leje jako z konve. Vycerpani hraje svou roli. Marta ztraci nervy. Za sebou slysim, jak ze sebe zurive strhava plastenku, nemuzu zadrzet smich. Kdyz se otocim, vidim, jak na zem leti batoh a Marta odevzdane odchazi jako vitez. Peta sbira batoh, ja plastenku a hulky a za chvili se jiz vsichni smejeme, az se za bricho popadame. Taky me potkala krize,drapala jsem se do kopce, boty me klouzaly po kamenech, kvuli plastence igelitu jsem stezi videla na krok a pak prisel ten osudny schodokamen. Vedela jsem, ze tak vysoko nikdy nohu nedam a do oci se mi nahrnuly slzy. Hystericky zachvat uprostred lesa "Ja uz dal nejdu." Pak me dosla Marta a slzy se zmenily v zachvat smichu. Proste jsme byli jak trosky. Akorat Peta neustale a nezkrotne vpredu. Zacali jsme mu rikat Nadclovek. Kazdopadne na konci tohoto dlouheho dne cekala odmena v podobe horke sprchy. To si nikdo nedokaze predstavit, jaky to byl balzam po ctyrech dnech koupani se ve vlastnim potu. A ja si taktez nedokazu predstavit, jak si na sebe zitra navlecu to odporne, spinave, smradlave a propocene obleceni, fuj!. Po veceri jsme jeste popovidali s legracnima Francouzema, malem jsem se smichy udusila pri konzumaci cokoladove tycinky Twix a to uz byl asi opravdu cas na kute.
Foto - pohled zpet do udoli ricky Medi Khoa odkud jsme prisli
Foto - pres ricky
Foto - pres vodospady

23.04.2009 Vstavame a snidame. Tento guesthaus v Sinuwe muzeme vrele doporucit. Vrele nas tu prijali, vrele se o nas starali a i sprcha byla vrela. Vyrazime a vime, co nas ceka. 2300 schodu do Chomrongu.Nejak se dnes nemuzeme vykopat a vyrazit na cestu, to budou asi ty schody (Chomrong lezi na uboci hory a je protnut schodyodshora az dolu a bohuzel i naopak) . V zaveru to neni tak strasne. Zpotili jsme se jako cunata, slunicko nam pere do zad, ale jde se dobre. Prochazime vesnickou Jhinu, kde si davame obed. Strasne zklamani, po hodine cekani dostavame takove blafy, ze uz ani nemame silu protestovat. Rychle to do sebe hazeme a ani uz si nedavame caj. Ten radsi nekde jinde. Schazime k rece a ve vesnici New Bridge mame obcerstvovaci pauzu. Marta zase nadava jak spacek, nadavky litaji vzduchem, kdyz nas miji dva turisti. "Ahoj", rikaji. A Marta v soku kouka, pred kymze to tak nadava. Je to Ceska a Slovak, jsou na ceste do ABC. Pokracujeme dale do udoli. Krajina se stava jasne zelenou, zaciname opet potkavat bananovniky a na malych polickach povyrostla kukurice. Asi pul hodiny po tom, co jsme opustili New Bridge, Peta zjistil, ze nema satek. Hruza! To uz je dnes po treti, co nekde neco zapomnel, a vzdycky se pro to vracel. Poprve to byl toaletak v Sinuwe (pro ten bych se teda nevracela), po druhe hulky v Jihnu a ted ten satek. Ted je to nejhorsi, usli jsme uz pekny kus cesty. Ale satek za to stoji. Peta shazuje batoh a jde zpet, ja s Martou usedame na schodech a hrajeme zolika. Dnes po dlouhe dobe vidime zapadat slunce, je uplne jasno. Uplynula hodina a Peta je zpet. Pokracujeme v ceste. Prichazime do vesnice Landruk, ubytovavame se v Maya Guest Housu, Peta s Martou davaji domaci vino - redenou palenku z obili a ja se neskutecne preziram. Jsem fakt prase. Ale ten hlad a chut po celem dnu. To se nedalo ovladnout. Cely vecer nas skvele bavi pan domaci a par z Izraele. Na zachode objevuji pavouka. Tak obrovskeho jsem jeste nikdy nevidela. Nikdo potom nechce jit na zachod (nikdo = zensky :o). Proste o vecerni zabavu je zase postarano.
Foto - timto udolim smerem k Pokhare
Foto - Lenka a zasobovaci konici v Chomrongu
Foto - obydli mezi policky na svahu hor
Foto - mostik nahlodan zubem casu (tak jsme sli aspon po jednom)
Foto - kamarad Buffalo

24. 04. 2009 Svita. Vstavame, snidame a po ceste delame posledni fotky horskych masivu. Dnes je nejsmutnejsi den, protoze je dnem poslednim. Dnes se dostaneme zpet do civilizace, ach jo. Mam z toho tezkou depresi a vubec se mi nechce. Trasa je pomerne nenarocna, az na jedny priserne schody nahoru, ktere byli o to horsi, ze jsme je uz opravdu necekali. Jde se lesem, vetsinou po rovince nebo z kopce. Potkavame hodne vesnicanu. Je neuveritelne vedro, jsme zpet v nizine. Ve vesnicce Dhampus si davame obed a zatimco cekame na terase, kousek od nas vidime vyslehnout plameny. Chytla slamova strecha nedalekeho domu. Vsichni se sbihaji k pozaru, zena se snazi hasit ohen malym kyblickem, je to beznadejne. Za 20 minut zbyly ze staveni jenom kamenne zdi. Jeste je potreba se odhlasit v kancelari narodniho parku, ktera je po ceste. Ve vesnici Phedi prichazime k silnici, kde nastupujeme do autobusu smer Pokhara. Vse je tak divne, vsude lidi, auta, zase si na to budu muset zvyknout. Ubytovavame se v hotelu, kde jsme jiz pred tim bydleli a kde mame nase veci. Je nam pridelen uplne luxusni pokoj s balkonkem, televizi, klimatizaci, vanou a velmi vlaznou sprchou. A tak ze sebe zase delame lidi, davame si vyprat pradlo a jdeme na dobrou veceri do skvele restaurace Rainbow (doporucujeme).
Foto - vesnicka staveni z kameni, dreva a hliny
Foto - lide z horskych udoli 1, 2
Foto - zpet na hotelu. Lenka, Martina, Petr.