20. 02. 2009 - Laos - Luang Prabang, Nong Khiaw, Muang Ngoi

29. 05. 2018

20. 02. 2009 rano v 5 hodin prijizdime do Luang Prabang. Jizda byla opravdu dost hrozna. Z Vientiane do Luang Prabang je to asi 360 km, ale cesta trva skoro 10 hodin. Jede se temer porad serpentinama, tudiz se neda ani spat, protoze clovek neustale lita ze strany na stranu. Byli jsme dost zmlaceni, ale stastni, ze jsme zase nekde jinde. Nasli jsme si hotel kousek dal od centra za 80000 kipu, asi tady nejlevnejsi cena.  Nasnidali jsme se na ulici s Laosany a  vydali se na pruzkum mestecka Luang Prabang. V podstate jsme ani moc daleko nedosli. Narazili jsme na  vylety lodi po Mekongu a zrovna tam byli 4 turisti (2 Cinani a 2 Laosane), tak jsme se k nim pridali do party, protoze lod byla pro 6 a kdyz se naplnila cela, bylo to pro vsechny levnejsi. A tak jsme se plavili 2 hodinu po rece Mekong. Po zastavce ve vesnicce, kde rucne tkali tradicni latky a na kolene palili ryzovici, jsme dopluli k posvatne jeskyni plne budhu. Jiz od davnych dob sem lidi chodi a nosi sem sosky budhu, ktere jsou poskozene nebo byli nahrazene. V ruznych velikostech a ruznych podobach. Byla to opravdu nadhera. Na protejsim brehu reky jsme si dali v restauraci obed, Peta se vykoupal v Mekongu, a jelo se zpatky. At byla plavba po Mekongu zajimava sebevic, predesla probdena noc se ohlasila a my jsme oba upadli do tvrdeho spanku. Probudila jsem se, az kdyz nas lod vysazovala. No, unave holt nekdy clovek neporuci. Foto - Znojmaci na Mekongu.
V autobuse z Vientiane do Luang Prabang jsme se seznamili se dvema Cechy Martinem a Valerii. Jsou v Singapore na jeden semestr ze skoly v Praze a delaji si vylety po okoli. Vecer se s nimi setkavame, brouzdame nocnim bazarem a potkavame dalsi skupinu Cechu. Peta jim vyklada historku, jak kdysi davno videl v nedelnim Objektivu reportaz o plavbe po Mekongu a navsteve Buddha cave. A jak je uzasny, ze to dnes videl na vlastni oci. Je to naprosta haluz, protoze jeden z tech Cechu je ten, kdo tocil tu reportaz pred 10 lety. Fakt neuveritelny. A tak pokecame, zasmejeme se a ceska komunita se louci a jde spat.

21. 02. 2009 Vstavame pred sestou a vyrazime do ulic, abychom videli mistni, jak davaji mnichum jidlo. Mistni rozbali nejakou rohoz nebo decku, maji nachystany banany a lepkavou ryzi a nekdy i jine jidlo a cekaji, az pujdou mnichove. Pote kazdemu nmichovi daji kus jidla do jeho nadoby. Je to pekny zvyk. Po meste jiz rano chodi babky, ktere prodavaji turistum jidlo pro mnichy a vypada docela zvlastne, kdyz se belosi zapoji do takoveho ritualu. Po mnisich jsme se prosli rannim trzistem. Bylo to opet neskutecne, co vse se dalo koupit. Zelenina, ovoce, ryze, vejce, rasy, ryby, ruzne druhy mrtvolek (krysy, netopyri, veverky, hadi, neco jako hola morcata, ptaci...). Trochu se mi z tech mrtvych zvirat na hromadach navalovalo. 
Po trhu jsme navstivili nekolik chramu na kopci, tzv. komplex Phou Si, videli jsme otisk Buddhovy nohy a pak jsme se jeste vydali podel Mekongu k dalsim chramum. Jeden z nejzajimavejsich a nejkrasnejsich byl Wat Xieng Thong. Mijeli jsme tam dalsi skupinu Cechu, asi zrovna nejaky zajezd. Nekdo jim tam rikal, ze tam jsou knizky volne k odebrani. Reakce jednoho z Cechu byla: "Ja mam takovyho pripotroubliho kamarada budhistu, to mu vezmu." A Peta zrovna prochazel kolem nej a cesky mu rika: "Treba ten vas kamarad neni pripotroublej..." Ja jsem se uplne slozila. Myslela jsem, ze budu muset opustit chram, jak jsem se chlamala. Pak jsme se prosli na soutok Mekongu a reky Khan a podel Mekongu jsme sli zpatky. Dali jsme si jejich typickou polivku s nudlema, vyzvedli batohy z hotelu a vzali si tuk tuka na nadrazi. Tuk tuk byla motorka a po jejim boku vozicek. Byla to hodne zajimava jizda. Jeste nikdy jsem nejela na nicem, kde by prede mnou bylo nic. Takze clovek si pripadal, ze se pohybuje po silnici tak nejak sam (nebo se silnice pohybuje pod nami?). Na nadrazi jsme koupili jizdenky, potkali jsme tam dalsi dva Cechy - dva kluky. Byli to pohodari, dobre jsme pokecali. Ve 3 hodiny nam jel autobus. Tedy to jsme si jeste mysleli, ze to bude autobus. V zaveru jsme jeli na tady typickem sawngthaew, coz je v podstate dodavka s korbou, ktera je zastresena a po stranach jsou lavice. Clovek se na tom poradne vyfouka a nas cekalo 5 hodin do Nong Khiaw. Zrovna jsem si pred nedavnem rikala, ze me tady toho v Asii moc neprekvapi. Ale toto me opet dostalo. Cesta nakonec nebyla tak strasna, fucelo, vlasy vlaly, prach se vznasel, nekde totiz nebyla silnice a jelo se po prasny ceste. Asi po ctyrech hodinach jsme byli na miste. Bylo to nadherne. Malou vesnicku obklopovaly hory, protekala zde reka, turistu jiz velice poskrovnu, takovy krok do dzungle. Ubytovali jsme se v guesthousu Sunrise v bambusovych bungalovech za 50000 Kipu. Moc klidne a prijemne misto.

22. 02. 2009 Rano snidame na verande, balime batohy, ktere nechavame v guesthousu a jdeme na vylet do jeskyne. Cesta je vic nez jasna, porad za nosem. Po 40 minutach prichazime k ceduli JESKYNE, mijime kluky, kteri vybiraji vstupne 5000 Kipu/os a ctyri kluci se k nam pridavaji. Maji baterky a  delaji nam pruvodce do jeskyne. Jeskyne slouzila ve valce, musi se vyslapat po bambusovych a drevenych zebricich a schodech, je mozno videt i puvodni bambusovy zebrik z valky. Jeskyne je velika, rozclenena, kazda cast slouzila nekomu jinemu. Potom nas kluci vedou jeste do jedne jeskyne, ktera je schovana hloubeji v lese. Pote se vracime zpet do vesnice, kupujeme listky na lod, davame si polivku a cekame. Ve dve hodiny odjizdi lod do Muang Ngoi. Je to takova malinka uzka lodka, vubec nechapu, jak se tam vsichni z brehu vejdeme. Ale vejdeme. Sice sedime jak sardinky, kolena pod bradou, ale je to jenom hodina cesty.Po hodine a neco priplouvame do Muang Ngoi, malebna vesnicka uprostred hor. Turistu jen par a pravy vesnicky zivot. Jestli Nong Khiaw byl krok od dzungle, tak tahle vesnicka jen pul kroku. Ubytovavame se v guesthousu Aloun v bungalovu s posteli a moskytierou, s verandou, houpaci siti a vyhledem na reku. Idyla. Prochazime vesnici, vecerime v guesthousu a jdeme brzy spat. Elektriku sem dodavaji jen od 18. do 22. hodiny, takze v deset cela vesnice zhasne a je uzasna tma na pozorovani hvezd. Fakt super.

23. 02. 2009 Po snidani vyrazime na cestu do hor. Rano je docela prijemny vzduch, jde se dobre. Asi po 40 minutach prichazime k jeskyni. Vytahujeme baterky a vrhame se do utrob jeskyne. Je opravdu velika a da se jit docela daleko. Ale popravde receno prepada me silny klaustrofobicky pocit. Kdyz clovek leze do jeskyne s clovekem, ktery to tam zna, nic to nedela. Ale lezt ve tme neznamo kam... Mela jsem pocit, ze kazdou chvili se strop jeskyne zhoruti a my tam zustaneme naveky. Po chvili jsme to obratili zpet, vysli z jeskyne a pokracovali dal. Dosli jsme do vesnice Ban Na. Uzasne misto na odpocinek. Ubytovani za dolar na noc a nekonecny vyhled na ryzova pole obklopena horami. Staci jen hromada knizek. Houpacich siti je tu dostatek. Dali jsme si drink a sli dal. Uz bylo neuprosne vedro, teklo z nas, namaceli jsme si satky a tricka v potoce, osvezovali se. Vyslapli jsme na velky kopec, Peta videl hada, na kopci uz zacinala opravdova dzungle. Chvili jsme prochazeli bambusovym pralesem a ja jsem zacinala byt pekne podelana. Vsude praskaly vetve, sustilo to, hybalose krovi, vsude jsem zacinala videt zvirata... Po chvili chuze jsme se rozhodli, ze to otocime. Bylo to docela neprijemne prodirat se neznamo kam dzungli, kterou clovek nezna. Vymekkli jsme a sli zpatky. U reky jsme snedli jidlo, co jsme si vzali s sebou, a kolem pate odpoledne jsme dorazili zpet do vesnice Muang Ngoi. Jak to bylo uzasne skocit do reky, zaplavat si a smyt ze sebe veskery pot. Nadhera! Peta vlezl do reky nahej a potom nevedel, jak ma vylizt. Najednou byli kolem deti, mistni Laosane, mnich... Musela jsem udelat z latky zastenu, Peta rychle vyskocil z vody a omotal se latkou :-) Jeste jsme navstivili chram na konci vesnice, prosli vesnici a v nasem guesthousu si objednali vybornou veceri. Zatim to pro bylo asi nejkrasnejsi misto z nasi cesty.

24. 02. 2009 Balime a v 9.30 se lodi presouvame zpet do Nong Khiaw, tam jiz na nas ceka minivan do Oudomxai. Cesta je naprosto hruzna. Silnice asfaltova, ale neskutecne hrbolata a na mnoha mistech rozbita. Skaceme v minivanu jako opice a zda se, ze to z nas vsech vytrese dusi. Prask, a na miste stojime. Pichli jsme kolo. Chvili si rikam, ze za to muzu ja. Tak usilovne jsem myslela na to, aby zastavil na curani, az opravdu zastavil :-) A tak nasleduje vymena kola. Je to docela zajimava operace, hever nestaci nadzvednout auto, a tak se podklada kameny. Kolo je vymeneno, auto se spousti na zem, ale smula. Rezerva je prazdna. Ridic zastavuje kolem projizdejici motorku, pujcuje si pumpicku a pumpuje a pumpuje. Kolo naplnil tak zpulky a odjizdi. Pravdepodobne do vesnice do dopumpovat, v podstate nikdo presne nevi, co se deje. A tak vsichni z minivanu zustavame u silnice a volime variantu chuze, aspon trochu protahneme nohy. Po hodine a pul pro nas prijizdi otevrena dodavka a odvazi nas do vesnice, kde ceka nas minivan. Tam nas vysadi a my opet cekame. Prijizdi dalsi minivan, opet se meni kolo, tentokrat uz je plne a ny nasedame do minivanu a konecne opet vyrazime do Oudomxai. Z puvodni trihodinove cesty se stala cesta pet a pulhodinova, ale jsme na miste. Dokonce mame stesti, protoze zrovna jede dalsi minibus na misto, kam zrovna chceme. A tak kupujem listky a oddavame se dalsi ctyrhodinove jizde. Nutno podotknout, ze cela cesta z mista, odkud jsme rano vyrazeli, do mista, kam jsme v 9 vecer dojeli, mela asi stejnou vzdalenost jako ze Znojma do Prahy. Tady v Laosu to proste trvalo cely den. Jsme na miste, nachazime guesthouse za 40000 Kipu a jsme uplne stastni, ze muzeme upadnout do vodorovne polohy. Tesime se na zitrejsi den.