16. 01. 2009 - Jaipur

24. 05. 2018

16. 01. 2009 rano vstavame v 5.00. Balime a verime, ze ze vcerejsiho vecera domluveny tuk tukar na nas bude cekat. Cekal. Povidal, ze tu byl pro jistotu uz pred patou. Samozrejme pro jeho jistotu, aby ho nekdo nepredbehl. Pri placeni na nadrazi mu davame tringelt. Pocit, ze si ho zaslouzi byl prilis silny, nezavisle u nas obou. Jeste navic se na nas krasne usmal. Na pokladne nam vysvetli, ze listek nam muze prodat jen do 2nd class, coz znamena trida nejnizsi. Nastesti se nam dostalo informace o moznosti dokoupit ve vlaku sleeper class. Cena za sestihodinouvou jizdu pro oba byla 128 rupii. Z vyrazu dvou Japoncu na peronu se dalo vycist, ze tato doplnujici informace se k nim zrejme nedostala. Nadrazi se probouzelo k zivotu. Bylo 6 hodin rano. Ve "vestibulu" pospavala spousta lidi a na perone prodavaci snili sve sny na prodejnich pultech. Cimz v podstate sve kiosky hlidali. Vlak nam presunulu z 6.15 na 7.10. To uz nas neprekvapilo a my se naopak zaradovali, ze zpozdeni je jen hodinu. Nadrazi se probouzelo. Z jedne kukly se vykuklil prodavac novin, z druhe zas treba majitel zanocovaeho prodejnho voziku. I prodavaci z kiosku si zastlali a za par minut jsme mohli potesit nase zaludky horkym cajem(Rs 4). Vlak byl posunut na 7.40, takze stale pohoda. Po pul osme nasedame do vagonu sleeper class. Nadrazi vre ruchem prave prijeteho vlaku a Japonci s vyrazem pasika, co jde na porazku, smeruji k vagonum second class. Ve vlaku je spousta volnych mist, nefouka, a tak se cestu i krajinu uzivame. Je nam fajn. Kdyz prisel pruvodci, tak nam bez problemu vystavil doplatek Rs 150, a to prosim s usmevem. Kolem 13.30 hod. vlak zastavuje v Jaipuru a hned na peronu se nas chopi Ind s tim, ze za 30 nas odveze kamkoli. Bereme to. Za par minut jsme v Evergreen Guest Housu. Pokoje jsou slusne s teplou sprchou a za 350. Recepcni vypadal na obchodnika, ktery stoji obema nohlama pevne na zemi, ale prece jen jsem to zkusil. Aspon na 300. Marne a jeste jsem vypadal jak trouba. Byl proste dobrej, vyssi, mel plnovous a byl tu doma. Jaipur celkove hned na prvni dojem vypadal prtazliveji nez Agra a Delhi. Nepachlo to tu tolik a bylo tu vic hezkych domu a upravenych prostor. V hotelove restauraci nam kluci, a kdyz pisu kluci, tak myslim kluci, pripravili nejlepsi indickou bastu a my vyrazili na obhlidku Monkey Temple. Tuk tuk za 40 a po velkem a marnem presvedcovani, ze s nim musime navstivit shop nejakeho kamarada, nas zavezl pod kopec, na jehoz vrcholku se nad mestem Jaipur tycil maly opici chram. Koupili jsme par bananu a prochazkou vyrazili. Jakmile opice, a ze jich kolem bylo jak na podzim spadaneho listi, zmercili sacek, sli proste po nem. Bez dovoleni. Rychle jsme banany schovali do batohu vedomi si sily kolektivu. Opice ihned ztratili zajem. Dosli jsme pomalu k Templiku, kde se nas ujala divenka, usadila nas pred oltarik, popovidala o bozstvech, udelala tecku na celo a na ruku nam kazdemu  privazala posveceny provazek. Sebrala nam fotak a udelala spolecne fotky. Mela to vse zmaknute, ale v te jeji detske nevinnosti to bylo prijemne a mile presvedcive. Skrome nas pozadala o dar a me ted trochu mrzi, jak malo jsme ji dali. To ale zafungoval jiz vypestovany reflex. Udelali jsme par fotek s klukama z Templu, zatimco nase divka poustela draka. Ovladala to bravurne. Draka mela snad 100 m daleko a byl vyhledem k mistu, odkud ho poustela, jednoznacne nejvys ze vsech draku v Jaipuru. Je totiz asi sezona a nad jaipurem se jich vznaselo snad nekolik set.
Pri odchodu nas divcina prosila o donation, bohuzel jsme jiz nemeli drobne, a tak jsme aspon vytahli sacek s banany. Deti krmili opice, divcina se tim bavila nejvic. Bylo to par minut paradni zabavy. Myslim, ze si to deti uzili podstatne vic, nez kdybychom jim dali par bankovek. 
Cestou zpet jsme jen tak odbocili na cestu vedouci kamsi mezi kopce. Na konci nas cekalo prekvapeni v podobe nadherneho, slusne zachovaleho a obydleneho Templu vklineneho do skal. Krasne, silne a tiche misto. Verime, ze podobnych potkame na nasi ceste vic. Urcite. Tuk tukari nechteji pristoupit na nasi cenu, tak slapeme zpet ze zacatku po svych. Potkavam Lovce draku, mel jich snad osm a byl na to hrdy. Nakonec bereme tuktuk a jedeme do hotelu. po ceste kupujeme papayu za 10 rupek, kterou na strese hotelu v klidu snime. Mekounka a sladounka dobrota. V hotelu davame ovocne lassi a dve konve caje. Najdeme internet a za tiche podpory nekolika desitek komaru piseme domu a hlavne tento blog. Internet byl jak snek, tak jsem pri placeni vyrazil 30 procent slevu :-)

17.01.2009 rano musime zmenit plan. Probouzim se ve 4 rano a vim, ze je opet neco v neporadku. Vratili se mi krece a je mi zle jako psovi. Neni mnoho moznosti na vyber. Moznost cekat zavrhujeme. Zjistujeme, ktera nemocnice je tu nejlepsi a bereme tuk tuka do SMS Hospital. Nemocnice je velka a vsude se hemzi spousta lidi. Je to dost sileny pohled pro nas Evropany. S nasimi strevnimi problemy jsme urcite jeden z nejlehcich pripadu. Vchazime do velke mistnosti, neco jako u nas prijem. Po leve strane je nekolik pojizdnych zeleznych lehatek v kojich oddelenych zavesy. Na kazdem lehatku nekdo lezi, nekdo jen tak, nekdo ma napichnutou kapacku. Uprostred mistnosti jsou srazeny 4 stoly, u kterych sedi 4 Indove v civilu. Prvne jsem myslela, ze jsou to pacienti a cekaji na doktora, po chvili jsem pochopila, ze tito Indove jsou doktori. Uf, uvedomuji si, ze jsme v nemocnici, ktera pro lidi z Jaipuru reprezentuje to nejlepsi z dosazitelne zdravotni pece, ale pro nas Evropany je daleko za hranici toho, co jsme ochotni akceptovat. Jeden z Indu me vyzyva, sedam vedle nej a sdeluji, co me sem privadi. Polozi mi par otazek, napise recept a jdu. To byla fakt rychlovka. Prasky si pak vyzvedavam v "lekarne" naproti nemocnici. Lekarna je v podstate jeden ze spinavych obchudku na ulici, kde sedi asi 10 prodavacu a vydavaji leky. Ja jsem se jen modlila, aby mi opravdu dali to, co bylo napsano na receptu. Byli to dvoje prasky a pak neco rozpustneho ve vode obsahujici soli a mineraly, vhodne pri dehydrataci. Zpatky na hotelu jeste prohlizim platicka leku (krabicku jsme nedostali, dali nam jenom platicko s presnym poctem prasku) a v Lonely Planetu se docitam, ze je to presne to, co by melo zabit zle bakterie v mojich strevech. Polykam prvni davku a pevne tomu verim. (Dnes, po dvou dnech musim podotknout, ze mi je vyborne. Zase zdrava jako rybicka :-))
Odpoledne se vydavame do stareho ruzoveho mesta Jaipuru, prochazime trzistemi, navstevujeme nektere pamatky. Take se nam podarilo udelat si maly vylet za mesto k Water Palace a ne vlastni vinou se seznamit s potiskem a vysivanim latek, coz je pro Jaipur typicke. Dani za prohlidku textilky mel byt nakup ve firemnim obhcode. Tuto praktiku ale dobre zname (jiz z Maroka a jinych cest) a tak se nam s diky podarilo rychle prchnout. Bylo nam trochu lito turistu, pred kterymi byly rozkladany latky a kteri bez nakupu urcite neodesli. Tento system prodeje je fakt promakany a dumyslny. Cestou do hotelu jsme navstivili chram zasveceny Visnu a byli svedky modlitby stovek mistnich Indu. Pred branou chramu nas doslova udolal sotva padesatikilovy deda se svou nabidkou odvozu riksou. Chtel 30 rupii (12 Kc). Je to rozpolcujici pocit a meli jsme velky problem se s tim vyrovnat. Na jedne strane drobny starik slape do pedalu, v kopecku seseda a tlaci riksu, aby nas s vyetim vsech sil dovezl do hotelu. Pripadate si naprosto trapne, ze se nechate takhle vozit od stareho pana. Na strane druhe mu tim ale davate praci a smysl toho, proc rano vstava a jede s riksou do mesta. U hotelu davame dedovi misto triceti 50 rupii, abychom aspon trochu ze sebe smyli pocit provineni. Starik zari stestim, smeje se a z dalky na nas jeste vola, ze da neco do kasicky v chramu. Meli jsme radost, ze jsme mu mohli udelat radost. Mozna jsme byli jeho jedini zakaznici za cely den. Riksu jsou tu totiz opravdu tisice. Davame na hotelu skvelou veceri, v noci jeste kuchnem bajecnou papayu.